Ve dnech 12.–14. října 2026 jsme se s žáky šestých ročníků jako již tradičně vydali na adaptační pobyt. Tentokrát naše kroky zamířily na Boží Dar, konkrétně do penzionu Engadin. Cílem bylo především lépe se poznat, utužit třídní kolektivy, zažít společná dobrodružství a vytvořit si vzpomínky, na které budeme ještě dlouho vzpomínat. A že bude na co vzpomínat!
Letošní šesťáci jsou totiž parta, kterou rozhodně nelze jen tak přehlédnout, a už vůbec ne přeslechnout. O tom nás ostatně přesvědčili hned po příjezdu. Sotva se otevřel zavazadlový prostor autobusu, několik sportovních míčů se rozhodlo vydat na vlastní dobrodružství a rozkutálelo se pěkně z kopce. Paní učitelka s paní asistentkou tak dostaly hned na úvod příležitost protáhnout si nohy. Žáci zřejmě usoudili, že po dlouhé cestě autobusem potřebujeme i my trochu pohybu.
Ubytovat několik desítek temperamentních šesťáků pod jednu střechu je samo o sobě zážitek. Penzion Engadin se tak na tři dny proměnil v místo plné smíchu, povídání a neutuchající energie. Stáli jsme proto před nelehkým úkolem. Museli jsme vymyslet takový program, aby se večer všichni dobrovolně odebrali do svých postelí. Jak se později ukázalo, šlo o poměrně ambiciózní plán.
Hned první den jsme se po obědě vydali na místní rašeliništní stezku. Protože se však zdálo, že samotná procházka na vybití energie stačit nebude, rozhodli jsme se přidat ještě pořádný kopec. Na jeho vrcholu nás čekala Boží vyhlídka, která nabídla nádherný výhled do okolní krajiny. Přestože cestu vzhůru doprovázelo nejedno povzdechnutí a otázka, zda už tam konečně budeme, nakonec i samotní žáci uznali, že výhled za tu námahu rozhodně stál.
Někteří si dokonce cestu zpět rozhodli zpestřit poněkud netradičním způsobem. Proč totiž z kopce obyčejně scházet, když se dá část cesty jednoduše skutálet?
Ani tím však náš odpolední program neskončil. Zbývající energii jsme se vydali vybít do místního bazénu, kde si žáci užili vodních radovánek dosyta. Po takto náročném dni už se všichni těšili na večeři, která z talířů mizela překvapivou rychlostí. Večer pak patřil jednotlivým třídám. Společně jsme sdíleli zážitky, povídali si a prostřednictvím nejrůznějších aktivit se snažili lépe poznat jeden druhého i mimo školní lavice.
Druhý den začal pro některé nedočkavce již v šest hodin ráno. Zatímco většina z nás by si ještě ráda přispala, někteří žáci už netrpělivě přešlapovali za dveřmi svých pokojů. Zřejmě se nemohli dočkat, co dalšího je čeká.
Dopoledne jsme navštívili místní horskou službu, kde jsme se seznámili s její činností, vybavením i náročnou prací horských záchranářů. Po obědě následovala další výprava do přírody. Tentokrát jsme se vydali na pětikilometrovou Ježíškovu cestu. A protože pohybu není nikdy dost, přidali jsme ještě jednou rašeliništní stezku. Co kdyby si totiž někdo předchozí den nestihl přečíst všechny informační tabule?
Ani po této výpravě však naši šesťáci nejevili známky úplného vyčerpání, a tak přišel opět vhod bazén. Večer už jsme se v jednotlivých třídách věnovali společným aktivitám, při kterých nechyběla spolupráce, trpělivost, kreativita ani pořádná dávka smíchu.
S žáky 6. A jsme si vyzkoušeli, jak náročné může být postavit co nejvyšší a zároveň stabilní věž ze špaget a marshmallow. Některé konstrukce vypadaly skutečně nadějně, jiné se rozhodly ukončit svou existenci ještě před závěrečným měřením. O napětí, soustředění a zadržování dechu rozhodně nebyla nouze.
V 6. B jsme zase pořádně prověřili trpělivost žáků. Při sestavování panáčků s rozpaženýma rukama podle zadání či skládání zapeklitých logických kartiček se nejednou ocitli na samotné hranici svého poháru trpělivosti. Přesto se nevzdávali a společnými silami hledali řešení.
A 6. C? Tam jsme si zase vyzkoušeli, že domluvit se mezi sebou nemusí být vždy tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. Poněkud netradiční komunikační aktivita, kterou jsme pro žáky připravili, přinesla nejednu humornou situaci. Někteří se smáli natolik, že sotva popadali dech. A kdo ví, možná se smějí ještě dnes!
A pak už přišlo středeční ráno a s ním i balení kufrů. Zatímco předchozí den byli někteří žáci vzhůru ještě před svítáním, tentokrát se jim z vyhřátých postelí příliš nechtělo. Že by se nám je přece jen podařilo unavit? Nebo se jim jednoduše nechtělo domů?
Nakonec jsme však všechno zvládli. Naposledy jsme společně zavzpomínali na uplynulé dny, rozloučili se s Božím Darem a s úsměvy na tvářích nastoupili do autobusu směr domov.
A přestože nám naši šesťáci občas připravili pořádnou zkoušku fyzické kondice i hlasivek, jedno je nám jasné. S takovou partou se rozhodně nudit nebudeme!
A kdo ví? Třeba se brzy vydáme za dalším společným dobrodružstvím.
S pozdravem a přáním dalších společných dobrodružství
třídní učitelky a paní asistentky 6. ročníků
